Trauma a odpustenie. Ako odpustiť zranenia spôsobené traumou?

Můj otec zemřel, když mi bylo necelých sedm let. Brzy se k nám nastěhoval člověk, kterého máma znala z dětství. S bratřem se nesnášeli od začátku, ale na mně byl hodný a brzy jsem mu začala říkat táto. Do doby využil toho, že není nikdo doma a zneužil mně. S mámou měli děti, který jsem milovala. Nepamatují jsi, jestli by mně máma někdy pohľadila nebo vzala za ruku, byla jsem často trestaná, ať už fyzicky, nebo tým, že jsem byla zavřená na půdu. Máma na mne začala žárlit. Tak nevlastní otec přitvrdil a za sebe menší přestupek, který jsi ani nevybavují, som byla na noc vyhozená ven. Spala jsem, jak se dalo a hrozně jsem se bála tmy a pavouků. Počúrávala jsem se, tak som místo postele dostala plechovou vanu ze slámou, tam jsem spala. Bylo mi jedenáct let. Otčim pil a mlátil mamu. Když umřel, ulevilo se mi, ale vztah s mámou sa ani pak nezlepšil. V osmnácti letech som sa vdala za muže, ktorý pil, ale cítila som sa u neho doma a jeho mami mne mela ráda a často mne hladila po zádech. Jednala se mnou ako s dcérou. Často sme spolu plákali, když manžel přišel opilý a rozbíjal, co se dalo. Měli jsme spolu dvě děti a jen som si pořád opakovala, že moje deti nesmí skončiť ako ja. Za každú cenu som chtěla, ale manželství udržet. Nakonec jsem musela zvolit rozvod. Rozvod byl přímo hrozný, manžel si mi chtěl pomstít, že mi odeberou deti. Deti jsem dostala, ale byt ne a tak sme bývali, kde sa dalo. V te době jsem potkala kamaráda, který mi slíbil pomoc bzt najít. Vyvinul se vztah, ze ktorého sa nám narodilo díte. To už jsme bydleli spolu, ale nevzali sme sa. Bila som mu vďačná, že sa zajímá o moje deti, než som zistila, že zneužíva moju dcéku. Celé noci som nespala, a hlídala jsem, aby sa nepřibližil k dcerce, pretože potom, co mi to malá řekla, to vôbec nezastíral. Měla som v místě bydliště známého, ktorý leco zehnal a dalo sa s ním mluviť. Když som sa přestěhovala, někdz sa stavěl a mluvili sme třeba do půlnoci. Cítila jsem se u neho bezpečná, ako nikdy. Ja jsem se mu líbila, navázali sme ďalší vztah. Když sa jeho rodiče dozviedeli, že chodí k nám, bylo zle, měla jsem tři děti a peníze žádné. Nechtěla som mu žádné boje, tak som mu navrhla, aby sa pohlédnul jidne. Bila jsem zvyklá, že si musím všechno vybojovať. On bol bezdětný. Vzali sme sa, měli syna a až do teď pohoda. Pak skúsil se synem navštíviť rodiče, myslel, že to nějak urovná. Rodiče ho i se synem prijali a dovolili mu chodit tam s ním. Nám, zbytku rodiny, to dovoleno nebylo. Syn bol pak vzpurný a nechtel poslouchat. Pak jsem uvěřila v Ježíše. Pri jednom vyučování o otcovské lásce, se protrhla hráz a ja som strašne plakala, že som sa nemohla utíšiť. Když sa podívam dozadu, vidím, co všechno je zahojené, ale zaráží mne, že znova a znova cítim, jak jsem sama. Přestože mám Ježíše, sourozence a deti. S manželem jsme si zůstali odcizení. On by chcel telesný styk, ale nic proto nedela. Jen sa zepta, jestli ho v noci vzbudím. O mámu som sa snažila starať a si toho hodne zažila. Poslední roky pořád mluvila o svojom dětství, jak ji kto ublížil. Teď mi napadlo, až teď, když si to pripomínam, že uvěřila v Ježíše, hledala ho na nemocničním lůžku. Manželová mami zemřela na jaře a stihli jsme smířit se. Vím, že nic nejde vzít zpátky, ale tak ráda bych moje deti ušetřila tie věci, neochránila ich jsem je, i když som moc chtěla. Neumím zachádzať ze vztahy, pořád jsem svázaná a neumím se uvoľniť. Jen u malých detí sú tak bezelstné. Píše nám naša poslucháčka. Tak to bol naozaj len úryvok z toho listu, lebo ten list je veľmi dlhý. Ale čo vy hovoríte na tento život, pán doktor Lacho?