Sebapoškodzovanie a odpustenie. Ako prekonať pokušenie sebapoškodzovania.

Asi tak před dvěma roky, když jsem jednou byla hodne nešťastná, pořezala jsem si ruku. Nebylo to nic vážného, jen škrábance. Nechcela jsem si si ublížiť, spíš si ulevit. Hneď som vedela, že je to hřích a že som to dělat neměla. Bilo mi to líto a prosila som pána, aby mi odpustil. Řekla jsem mu, že to už nikdy neudělám, jen že jsem to nedodržela. A když jsme od té doby dostala sa do podobné situace, udelala som to znovu. Ne vždy, ale párkrát to už bylo. Nedávno jsem si všimla, že když vidím nůž, je to pro mňa pokušení, i když se cítím normálne. A když jsem chtěla v modlitbe říct, že to odmítám a že to dělat nebudu, zjistila jsem, že se toho vlastne tak úplne vzdát nechci. A to mne znepokojilo. Přesto jsem ea rozhodla to znovu vyznat a odmitnut, jenže som to zase porušila. Nemyslím si, že by to byl zatím veľký problém. Nikdy jsem si nejak vážne neublížila a není to tak silné pokušení, že by sa tomu nedalo odolat. No, jenže jsem to často stejne udelala a tak mne to celé trochu zneklidňuje. Nechtěla bych, aby mi to nejak prerostlo přes hlavu. Proto sa s tým na vás obracím. Taky s tým souvisí ďalší viec. Stává se mi nekdy, hlavne když usínám, že vidím v mysli takové opravdu dosť hrozné predstavy o tom, jak si ubližuji. No, že bych něco takového chtěla udělat, naopak, je mi to odporné a obtěžuje mne to, napadá mne, že tým, co jsem udělala, že jsem možná do sebe pustila něco zlého. Proto ty predstavy a to pokušení, mohlo by to tak být? A co teď s tým? Stačí, když vyznávam, že je to hřích a že to dělat nebudu? Nebo je potřeba ještě něco víc? Tak, aby odešli ty představy a aby to pro mně už nikdy žádné pokušení nebylo.