Úzkosť a endogénna depresia. Kedy ide o endogénnu depresiu a ako ju liečiť?

Jde o to, že čas od času prožívám takové nepříjemné duševní stavy. Sú to pocity, takové zvláštní prázdnoty nebo tmy. Dá sa to těžko popsat. Je to, akoby vůbec nic nedávalo smysl. Jakoby nic neexistovalo, nebo jakoby nebylo nic jistého, nic pevného. Jakoby ich byla najednou v nějakém vzduchoprázdnu a nebylo nic, čoho bych se mohla zachytiť. Připadá mi, že úplne všechno je strašne zbytečné, nesmyslné a marné, že vlastne vôbec ničemu nerozumím, nevím, proč žiju. Jediné, co jsi v takových chvíľach jasně uvědomuju, je, že jsem hrozně nešťastná a všeho sa desím. Vím, že jsem to nevystihla moc dobře, ale líp to ani popsat nedokážu. Po každej je to taký možná v něčem trochu jiné, ale to, co jsem sa pokusila nastínit, je vždy v tomto hlavní. Stáva sa mi to už od detstvi. Časteji na podzim, ale môže to byť i indy. Někdy jsem pak dlouhou dobu v pohode, někdy to není moci intenzivní, je to jen spíš takový bezdůvodný smutek, lítost a stesk. Někdy je to ale hrozne děsivé, náhlá úzkost, nepopsatelná nesmyslnost a prázdnota. Když sa mi to stalo posledně, naříkala jsem v jednu chvíli s takovou bolestí, že som z toho skoro zvracela. Ty těžší stavy naštěstí zatím netrvali nikdy dlouho nejvíc než několik dní, a to s přestávkami. Naučila jsem se utíkat k pánu. Když to na mne ide, řeším to tak, že proste volám k Bohu o pomoc. A pán mne v tom nikdy nenechal. Když mi bylo nejhůř, byl mi nejblíž. Uvědomuju jsi, že přesto, že títo skúšenosti byli pro mne hrozné, posloužili k tomu, že na nich vyrostla moje víra a důvera v Boha. Přesto je fakt, že takové stavy zažívať nechci. Navíc, i když zrovna nic zvlášť hrozného nezažívám a jsem celkem v pohode, zůstává ve mne takový pocit, že akoby neumím žít, že nic na světě není proživé, pro mne a na ničem opravdu nezáleží, že není nic, co by mne mohlo nejak naplniť. Vím, doufám, že to sú jen pocity a ne realita. Vždyť jsem  křesťan, vieš, že Bůh má plán pro každý lidský život a že i ten môj má tudíž nejaký smysl. Nicmene, tí pocity sú nepříjemné a co je horší, myslím, že mu život dosť ovlivňují. Třeba to, jak nefungujú medzi lidmi. Takže, jej otázky sú. Co mam delat? Je to, co prožívam normálny? Jsem proste jen taková nešťastná povaha? Nebo by to mohla byť deprese? Je to duševný nebo duchovný viec? Mám dělat něco jiného, než jsme dělala doteď?